Instantní kouč

Každý den jsme bombardováni nabídkami na “spasení“, rychlá a bezbolestná řešení a nabídkami na placená moudra prostřednictvím krátkých videí. Zdá se, že v Čechách máme nejvyšší hustotu koučů na metr čtvereční-:) I já dostávám každý týden řadu nabídek na výcvik koučů.

Co o to, projít kvalitním výcvikem není nikdy na škodu, i když se tím mnozí nechceme profesionálně živit. Najít své omezující vzorce, ujasnit si cíle, priority a najít vlastní cestu je skvělá věc! Čemu ale nerozumím,  je obrovské množství krátkodobých výcviků, kde lektoři těchto kurzů inzerují, že z frekventantů těchto kurzů udělají za tři týdny profesionální kouče s certifikátem.

Důraz je samozřejmě kladen právě na ten certifikát a platbu za tento výcvik. Současně je mnoho výcviků vedeno formou videokurzů – prý, aby ho mohli absolvovat i lidé, kteří nemají čas někam dojíždět. A to vůbec nemluvím o různých esotericích se zaručenými recepty na štěstí, kteří se také nazývají kouči, protože v dnešní době je to prý tak nějak cool. Navíc žijeme ve společnosti, která je výkonově orientována a vše musí mít hmatatelné, rychle měřitelné výsledky. To je jednou měrou důležitá věc a současně je třeba si připustit, že v některých oblastech života nemůžeme čekat zázraky “na počkání”. My je ale  očekáváme, protože nechceme trpět, žít ve stresu či obavách. A tak hledáme právě ta rychlá řešení. V době osobní krize, kdy je člověk zranitelný a lehce ovlivnitelný je velmi snadné podlehnout vizi “spasitele”, který nám poradí a ukáže cestu ven.  Co na tom, že za normálních okolností by se aktivoval “selský” rozum, a bylo by nám jasné, že člověk, který je sám v nesnázích a má za sebou tři týdny výcviku, nám může těžko poskytnout adekvátní podporu a projít s námi vše, co potřebujeme zvládnout. Je nám vnitřně bližší “kouč“ než terapeut.

Proč tomu tak je? Kouč je moderní, ve velkých společnostech ho platí zaměstnavatel a sami se občas pochlubíme, že taky tedy máme toho svého kouče. Společensky je to přijatelné a pomalu i v Čechách si zvykáme, že je to běžná profese. Profese profesionálního kouče si velmi vážím. Profesionál by měl mít adekvátní vzdělání, tedy alespoň 100 hodin akreditovaného výcviku nebo dlouhodobý psychoterapeutický výcvik. Je třeba zmínit, že většina koučů ma za sebou v nejlepším případě pouze těch 100 hodin výcviku a těchto profesionálů je v ČR minimum. No jo, ale co když nepotřebujeme koučování, ale psychoterapii? Spousta koučů dnes říká, a to hovořím z vlastní zkušenosti, že koučují i v oblasti partnerských vztahů,  depresí a syndromu vyhoření. Pokud máte s depresí či syndromem vyhoření alespoň nějakou zkušenost nebo jste dlouho sami bez partnera, tak  víte, že zde je již koučování neúčinné a je třeba jiný, mnohem hlubší přístup. Ale co má dělat chudák kouč, který umí koučovat a o psychoterapeutických přístupech nic neví? Logicky nabídne pomoc i v těchto případech!

A to se potom dějí věci. Umím si představit, jak se mnohým z Vás ježí chlupy na těle při vyslovení slova psychoterapie-:) Máme v sobě nějak zakódováno, že vše, co začíná slovem psycho, je nějak patologické, nepřijatelné a hodno k odsouzení či dehonestování. Zároveň si často pleteme psychiatrii a psychoterapii. Možná stojí za zmínku, že dobrý psychoterapeut má za sebou cca 800 hodin akreditovaného praktického výcviku a sám musí v rámci tohoto výcviku absolvovat 40 hodin vlastní psychoterapie, aby byl pro své klienty partnerem. Kdežto kouč dnes může být kdokoliv, stačí v lepším případě zaplatit 80 tisíc korun a v ideálním případě strávit ve výcviku 100 hodin, bez jediné zkušenosti s reálným klientem. Vnímáte také  ten rozdíl? Sám koučuji několik let, ale je třeba mít zdravou sebereflexi a znát jak etické, tak profesní hranice.

Někteří koučové si postupem času uvědomí, že by bylo dobré kromě koučovacího výcviku udělat i nějaký druh psychoterapeutického výcviku, pokud to s pomáhající profesí myslí opravdu vážně. A jak poznáte, že je koučink či terapie úspěšná? Poznáte to tak, že Vám se dlouhodobě daří lépe oproti dřívějšímu stavu a cítíte se lépe. Nemluvím zde o krátkodobé “euforii” krátce po koučovacím či terapeutickém sezení, ale o dlouhodobějším pozitivním vývoji, který pozitivně vnímáte Vy, nikoliv Váš kouč nebo terapeut. Koučova ani terapeutova úloha není v tom, aby Vám říkali, jak se máte cítit a hodnotili, jak se Vám daří. Hodnocení je vždy a výhradně na Vás. Pokud sami po osmém koučovacím či terapeutickém sezení nevnímáte ani sebemenší pozitivní změnu, uzrál čas na výměnu kouče! Jsou to Vaše peníze a Váš čas. Přeji Vám, abyste měli k dispozici takového kouče, který Vás bude respektovat a současně Vás provede Vašimi obtížemi tak, že jej v budoucnu nebudete již potřebovat nebo jen minimálně pro utřídění myšlenek.